Konec koncesionářských poplatků neznamená konec demokracie. Řada evropských zemí financuje média jinak

Skutečnost je totiž mnohem jednodušší. Existence nebo neexistence koncesionářských poplatků sama o sobě nerozhoduje o tom, zda je země demokratická, zda mají občané přístup k objektivním informacím nebo zda média fungují nezávisle. Důkazem jsou evropské státy, které koncesionářské poplatky zrušily, nikdy je nezavedly nebo veřejnoprávní média financují jiným způsobem.

Financování médií není v Evropě jednotné

Evropské státy používají několik různých modelů financování veřejnoprávních médií.

Některé země využívají klasické koncesionářské poplatky, které platí domácnosti. Jiné financují veřejnoprávní média přímo ze státního rozpočtu. Další kombinují více zdrojů financování najednou.

To ukazuje, že neexistuje jediný správný model, bez kterého by demokracie nemohla fungovat.

Španělsko

Španělsko zrušilo koncesionářské poplatky již v roce 2010. Veřejnoprávní vysílatel RTVE je financován převážně ze státního rozpočtu a dalších zdrojů.

Přesto je Španělsko dlouhodobě demokratickou zemí, členem Evropské unie i NATO. Nikdo vážně netvrdí, že by tamní demokracie kvůli absenci koncesionářských poplatků přestala fungovat.

Nizozemsko

Také Nizozemsko zrušilo televizní poplatky už v roce 2000. Veřejnoprávní média jsou financována především z veřejných rozpočtů.

Nizozemsko přitom bývá pravidelně řazeno mezi země s vysokou úrovní svobody médií a silnými demokratickými institucemi.

Lucembursko

Lucembursko patří mezi další státy, které koncesionářské poplatky nevyužívají. Financování médií je řešeno jinými mechanismy.

Přesto jde o jednu z nejstabilnějších a nejbohatších evropských demokracií.

Estonsko

Estonsko dlouhodobě financuje veřejnoprávní média především ze státního rozpočtu.

Tato pobaltská země je často označována za evropského lídra v oblasti digitalizace, transparentnosti a moderní veřejné správy.

Jak je to v dalších zemích?

Také v dalších evropských státech probíhají debaty o budoucnosti koncesionářských poplatků. Některé země jejich výši snižují, jiné hledají alternativní modely financování.

Důvod je jednoduchý. Koncesionářské poplatky vznikaly v době, kdy většina domácností vlastnila televizor nebo rádio a informace byly šířeny převážně prostřednictvím vysílání.

Dnes však lidé sledují obsah prostřednictvím internetu, sociálních sítí, streamovacích služeb a mobilních zařízení. Mediální prostředí se zásadně změnilo a mnoho států proto hledá modernější systém financování.

Financování ze státního rozpočtu automaticky neznamená závislost

Častým argumentem odpůrců zrušení poplatků je tvrzení, že financování ze státního rozpočtu automaticky povede k ovládnutí médií vládou.

Takové tvrzení je ale příliš zjednodušené.

Nezávislost médií totiž nezajišťuje samotný způsob financování, ale především zákony, kontrolní mechanismy, transparentnost hospodaření a složení orgánů, které na fungování médií dohlížejí.

Pokud by samotný způsob financování určoval míru demokracie, musely by být země jako Španělsko, Nizozemsko nebo Estonsko považovány za méně demokratické. Nic takového však neplatí.

Demokracie stojí na občanech, ne na poplatku

Demokratický systém nestojí na tom, zda občan zaplatí měsíčně několik desítek či stovek korun na koncesionářských poplatcích.

Demokracie stojí na svobodných volbách, nezávislé justici, svobodě projevu, právním státu a možnosti občanů získávat informace z různých zdrojů.

V dnešní době mají lidé přístup k obrovskému množství médií, zpravodajských serverů, televizních stanic, podcastů i sociálních sítí. Informační prostředí je mnohem širší než před několika desetiletími.

Debata o financování veřejnoprávních médií je legitimní a potřebná. Neměla by však být založena na strašení veřejnosti tvrzeními, že zrušení koncesionářských poplatků automaticky znamená konec demokracie.

Evropská praxe ukazuje, že veřejnoprávní média lze financovat různými způsoby. Řada demokratických zemí funguje bez koncesionářských poplatků a jejich demokracie tím nijak neutrpěla.

Podstatné není to, odkud peníze přicházejí, ale zda existují dostatečné záruky nezávislosti, transparentnosti a odpovědnosti vůči veřejnosti.

Autor: Ing. Jan Drong